Svoboda projevu a informace

Všichni dnes žijeme v „informační době“. Bez vyhledávání, přijímaní a šíření informací si život vůbec neumíme představit. Stačí, když si zapneme počítač, pustíme televizi nebo koupíme noviny. Bez svobody projevu bychom přístup k informacím neměli. Z médií můžete například znát případ společnosti Google, která v Číně nejprve přistoupila na to, že místním obyvatelům bude blokovat některé internetové stránky, jak si přála tamní politická reprezentace. Teprve až na nátlak veřejnosti po celém světě Google od tohoto kroku v roce 2010 ustoupil.

My sami se „projevujeme“ na sociálních sítích, na blogu, ale také třeba při diskusi s kamarády o přestávce mezi vyučováním. Málokdy si přitom uvědomíme, že ještě v době, kdy na základní nebo střední školu chodili naši rodiče, otevřená diskuse o řadě témat nebyla myslitelná. Před rokem 1989 se dusná atmosféra plynoucí z omezené svobody projevu odrážela i ve školách a za pouhý náznak kritiky politické reprezentace, ale také třeba za poukázání na některé hospodářské, náboženské nebo ekologické problémy hrozily okamžité sankce – od kázeňských postihů až po vyhazov ze školy.

Se svobodou projevu ve smyslu projevení vlastního názoru a šíření informací úzce souvisí také svoboda informace přijímat a vyhledávat. Bez ní by ani svoboda projevu nebyla úplná. Svobodný přístup k informacím zahrnuje nejen necenzurované informace v médiích, ale také možnost každého občana vyžádat si informace o tom, jakým způsobem hospodaří s veřejnými prostředky třeba zastupitelstvo jeho obce. Možnost požádat o zveřejnění jakékoli smlouvy, kterou úřad či instituce uzavřely, je významným kontrolním mechanismem, který může pomoci při odhalení korupčního jednání.

Zajímavým sporem o informace se v roce 2010 zabýval český Ústavní soud: řešil otázku, zda má veřejnost právo vědět, který soudce byl před listopadem 1989 členem komunistické strany. Soud dovodil, že komunistická minulost soudců může mít i dnes vliv na jejich rozhodování, proto poskytnutí takovýchto informací má svoje opodstatnění a pomáhá k budování právního státu. Veřejný zájem na zpřístupnění takové informace tak převažuje nad ochranou soukromí soudce.

Co říkají paragrafy

Svoboda projevu patří k nejstarším ústavně garantovaným svobodám. Znaly ji už na konci 18. století vznikající první ústavy, jako bylo francouzské Prohlášení práv člověka a občana z roku 1989 nebo první dodatek k Ústavě USA. V sílu diskuse a svobodného přesvědčování ale věřili třeba už staří Řekové.

Listina základních práv EU zakotvuje ochranu svobody projevu a práva na informace v čl. 11, který rovněž zdůrazňuje nutnost zabezpečit pluralitu médií. Článek 12 pak zaručuje ochranu se svobodou projevu úzce souvisejícího práva shromažďovat se (pořádat shromáždění, demonstrace, happeningy apod.) a práva sdružovat se (zakládat zájmová sdružení, spolky, politické strany nebo třeba odborová uskupení).

V českém právním řádu najdeme ústavní zakotvení svobody projevu a práva přijímat informace v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Tento článek zaručuje svobodu projevu a právo na informace, nepřípustnost cenzury, právo vyjadřovat názory libovolným způsobem a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Orgány veřejné správy jsou navíc povinny přiměřeně informovat o své činnosti. Listina připouští možnost zákonného omezení svobody projevu a práva vyhledávat a šířit informace, právo přijímat informace však nijak omezit nelze.

Střet svobody projevu a dalších hodnot

Jak už bylo naznačeno, svoboda projevu není neomezitelná, a pokud dojde ke kolizi s jinými právy či hodnotami, je možné ji omezit. K tomu může dojít předběžně (například zákaz vydání určitě knihy, jejímž cílem je šířit nenávist, zabavení obrazů před spuštěním výstavy pro podezření, že jde o pornografii) nebo následně (například uložením pokuty za klamavou reklamu).

Důvody, pro které dochází k omezení svobody projevu, zahrnují například ochranu důstojnosti určité skupiny osob (ochrana před nenávistnými projevy a rasismem), ochranu demokratických hodnot (možnost zakázat sdružení nebo politickou stranu, která usiluje o svržení demokratického zřízení), ochranu morálky (omezení pornografie) apod. Vždy je ale nutná zdrženlivost, protože nepřiměřeným zákazem či postihem určitých forem projevu by došlo k potlačení svobodné diskuse, která je předpokladem demokratické formy vlády. V této souvislosti si je možné položit otázku, zda je silná demokracie ta, která umí čelit extrémním projevům tak, že je zakáže, nebo ta, která je snese?

Kontroverze s Mein Kampf

Státy si svou odpověď hledají samy, a tak například vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf je v Německu nebo Švýcarsku zakázáno, zatímco ve Velké Británii nebo v USA kniha běžně vychází. České soudy řešily meze svobody projevu v rámci trestního stíhání Michala Zítka, který knihu v češtině vydal v roce 2000. Vydavatel byl nejprve odsouzen k milionové pokutě a pětileté „podmínce“ za trestný čin podpory a propagace hnutí potlačujících lidská práva, následně byla kvalifikace změněna na hanobení národa, rasy a přesvědčení. Nejvyšší soud ale Zítka nakonec viny zcela zprostil.

Soudci přitom konstatovali, že Mein Kampf je knihou „hluboce rasistickou, neboť šíří nenávist k lidem odlišného etnického původu, lidem slabým a postiženým, žádá jejich eliminaci v životě společnosti, a to i násilně, a hluboce antidemokratickou, poněvadž učí pohrdat demokratickými institucemi, jako je parlament, a demokratickými hodnotami, jako je rovnost, přičemž žádá jejich likvidaci a ustavení nového režimu založeného na tzv. vůdcovském principu, a v neposlední řadě i válečnickou, neboť dává německému národu cíle, kterých má dosáhnout vojenským výbojem“. Zároveň ale Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Zítek knihu nevydal proto, aby propagoval nějaká hnutí nebo aby hanobil židovský národ, ale proto, že věřil v podnikatelský úspěch svého jednání (který se nakonec také dostavil, neboť bylo prodáno asi 90 tisíc knih). S tím, jakým způsobem se vydavatel rozhodl peníze vydělat, můžeme nesouhlasit, trestného jednání se ale nedopustil.

Tykadélka pro politiky

Trestně odpovědný byl naopak řidič Roman Smetana, který se v rámci předvolební kampaně v roce 2010 rozhodl své znechucení politikou vyjádřit svébytným způsobem, a tak pokreslil tři desítky reklam politických stran na olomouckých autobusech. Připisoval na ně komentáře o lhářích a zlodějích a zesměšňoval je přikreslováním tykadel. Pomalováním reklam způsobil škodu asi 17 tisíc korun, a byl proto odsouzen za spáchání trestného činu poškození cizí věci ke 100 hodinám obecně prospěšných prací. Protože je ale odmítl vykonat, byl mu trest proměněn ve 100 dní vězení.

Rozsudek nad Romanem Smetanou vyvolat bouřlivé diskuse o tom, zda občané nemají právo v rámci mnohdy agresivní předvolební kampaně vyjádřit kritiku i takto ostrým způsobem. Evropský soud pro lidská práva ostatně například v rozhodnutí Lingens proti Rakousku konstatoval, že „limity přijatelné kritiky jsou u politiků širší než u soukromých osob. Na rozdíl od soukromé osoby se politik nevyhnutelně a vědomě podrobuje důkladné kontrole každého svého slova a činu ze strany novinářů i ze strany široké veřejnosti, a v důsledku toho musí prokázat vyšší míru tolerance“. Pochybnosti o správnosti odsouzení pana Smetany vedly tehdejšího ministra spravedlnosti k tomu, že se obrátil na Nejvyšší soud s žádostí o přezkoumání odsuzujícího rozsudku.

Nejvyšší soud se sice přihlásil k názoru, že politikové musejí snést vyšší míru kritiky, stížnost nicméně zamítl s tím, že každý občan má právo na svobodu projevu a prezentaci svých politických názorů, ale toto právo nesmí překročit hranici, kdy dochází k útoku na majetek, případně nesmí pokračovat svou agresivitou dál (ohrožovat lidské zdraví či život). Je nutno vzít v úvahu, že pokud by se podobná věc dostala k Ústavnímu soudu, mohl by k ní zaujmout i odlišné stanovisko, zároveň ale platí, že vyjádřená kritika nesmí překročit určité meze.

Zatímco v demokratických státech platí zmíněné pravidlo, že veřejně činné osoby musí snést větší míru veřejné kritiky a svoboda projevu musí být zaručena jako prostředek vyjádření se k otázkám veřejného dění, v totalitních společnostech tomu bývá naopak a jakýkoli projev nesouhlasu či kritiky oficiálního pohledu bývá potrestán. Signatáři Charty 77, kteří kritizovali představitele komunistického režimu za nedodržování lidských práv, k jejichž respektování se ČSSR zavázala, tak byli postiženi řadou represí. Někteří přišli o práci, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, byli také biti a vězněni. V říjnu 1979 bylo šest ze signatářů, včetně Václava Havla, odsouzeno k tří až pětiletému vězení za „rozvracení republiky“.

Ochrana cti, soukromí a důstojnosti

Limity svobody projevu jsou určovány také osobnostními právy jiných osob. Zásah do cti, důstojnosti nebo soukromí jiných lidí může mít podobu mluvené či psané kritiky, šíření nepravdivých informací nebo například zveřejňování informací, které se týkají soukromí dané osoby (včetně fotografií). Vždy, když zásah do osobnostních práv osoby přesáhne určitou míru, může se tato osoba domáhat nápravy u soudu. Ten, kdo se dopustil šíření lživých informací, tak může být nucen se veřejně omluvit, případně také vyplatit finanční satisfakci.

Přestože se někdy může zdát, že internet je prakticky bez hranic, platí uvedená pravidla také „na síti“. Nedovoleného zásahu do práv jiného člověka (nebo třeba i obchodní společnosti) se tak můžeme dopustit třeba v rámci diskusního fóra, rozesláním e-mailu nebo zveřejněním fotografie na Facebooku (pokud jsme se neobtěžovali se zeptat, jestli s tím dotčený nebo dotčená souhlasí). Zároveň je vhodné si uvědomit, že anonymita internetu je do velké míry mýtus, protože díky individualizované IP adrese a množství dalších „stop“ je často možné zjistit, kdo je původcem určitého jednání.

Média jako garant demokratických svobod

Specifickou kategorií nositelů svobody projevu jsou novináři a média. Ve vztahu k novinářům Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) hovoří dokonce o „novinářské svobodě“ a poskytuje jim silnou ochranu, především při informování o věcech veřejného zájmu. Aby ale média mohla plnit svou roli „hlídacího psa“ demokracie, je důležité zabezpečení určité plurality mezi médii (rozdělení vlivu mezi médii a jejich vzájemná kontrola). V opačném případě mohou média sloužit k politické či ekonomické manipulaci. V demokratickém světě je tak především zakázána cenzura ve smyslu úředního zkoumání a schvalování informací, které mají být zveřejněny. Na druhou stranu v mnoha nedemokratických režimech se nadále můžeme setkat nejen s oficiální cenzurou, ale také se zastrašováním, vězněním či vražděním novinářů, třeba i za pomoci tajných služeb a armády.

K omezování médií ale dochází i u nás. Například původně bezproblémová změna trestních předpisů, která byla v roce 2009 připravena vládou a měla posílit postavení oběti trestného činu, byla následně v poslanecké sněmovně upravena tak, že zakazovala zveřejňovat téměř jakékoli informace z trestních kauz. Tento zákon, který dostal přezdívku „náhubkový“, zakazoval médiím zveřejňovat jména trestně stíhaných osob a odposlechy z trestních řízení, přičemž za porušení tohoto zákazu zavedl až milionové pokuty. Náhubkový zákon byl kritizován především z toho důvodu, že neobsahoval žádné výjimky a nedovoloval informovat veřejnost ani v případech, kde se trestné činnosti dopouštěly osoby veřejně činné. Novináři tak nemohli veřejnosti sdělit třeba ani to, že se od svých zdrojů dozvěděli o případu korupce, do které je zapojen vrcholný politik. Zákon byl zmírněn teprve až v srpnu 2011, kdy vstoupila v účinnost výjimka ze zákazu, a nyní je tak již možné, aby média informace zveřejnila, „odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby“.

ESLP v rozhodnutí Goodwin proti Spojenému království dovodil, že média jsou nositeli specifického práva na utajení zdroje. Uvedl zde, že „ochrana novinářských zdrojů je jednou ze základních podmínek svobody slova… Bez této ochrany mohou být zdroje odrazeny od toho, aby tisku pomáhaly při informování o věcech veřejného zájmu.“ České soudy se tak například zastaly týdeníku Respekt, když na něj byl původně cestou pořádkových pokut činěn nátlak, aby vyzradil svůj zdroj, od kterého získal informace o kauze korupce na Státním fondu životního prostředí. Soud prohlásil, že v daném případě není možné takto týdeník k vyzrazení zdroje nutit.

Co můžu udělat já?

Svoboda projevu není bezbřehá, a pokud někdo nerespektuje práva druhého, může se dostat do konfliktu se zákonem. Zároveň ale platí, že bez svobodné výměny názorů není fungování demokratických institucí představitelné. Spisovatel George Orwell to shrnul větou: „Jestli svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat lidem, co nechtějí slyšet.“  Svoboda projevu je navíc základem také pro další práva, jako je svoboda se shromažďovat (třeba v rámci demonstrace za práva zvířat) nebo právo sdružovací (zahrnující možnost založit neziskovou organizaci nebo politickou stranu).

Co může pro ochranu svobody projevu udělat každý z nás? Třeba pozorně si všímat, který politik na jakoukoli kritiku reaguje hrozbou trestního oznámení nebo která média jsou schopna poskytovat skutečně nestranné a objektivní informace. Můžeme se také zastat těch, kteří jsou v zahraničí za projevení svého názoru perzekvováni, ať už jde o Čínu, Rusko nebo Kubu. Vždyť i v naší zemi byla situace ještě před rokem 1989 velmi podobná.      

 

Autor textu: David Zahumenský, Liga lidských práv.                                           

  • Poslat
  • Tisk

Komentáře

Poslat nový komentář

CAPTCHA
Tato otázka je pro ověření, zda jste opravdový návštěvník a ne automatizovaný spamový robot.
Obrázkové CAPTCHA
Vložte znaky zobrazené na obrázku.