Warning: Table 'respektnebol.watchdog' doesn't exist query: INSERT INTO watchdog (uid, type, message, variables, severity, link, location, referer, hostname, timestamp) VALUES (0, 'php', '%message in %file on line %line.', 'a:4:{s:6:\"%error\";s:14:\"strict warning\";s:8:\"%message\";s:62:\"Non-static method view::load() should not be called statically\";s:5:\"%file\";s:71:\"/www/sites/4/site31264/public_html/sites/all/modules/views/views.module\";s:5:\"%line\";i:906;}', 3, '', 'http://www.respektneboli.cz/zaci-a-studenti/materialy/nabozenstvi-a-lidska-prava', '', '3.237.2.4', 1632433614) in /www/sites/4/site31264/public_html/includes/database.mysqli.inc on line 134

Warning: Table 'respektnebol.watchdog' doesn't exist query: INSERT INTO watchdog (uid, type, message, variables, severity, link, location, referer, hostname, timestamp) VALUES (0, 'php', '%message in %file on line %line.', 'a:4:{s:6:\"%error\";s:14:\"strict warning\";s:8:\"%message\";s:134:\"Declaration of views_handler_filter::options_validate() should be compatible with views_handler::options_validate($form, &$form_state)\";s:5:\"%file\";s:92:\"/www/sites/4/site31264/public_html/sites/all/modules/views/handlers/views_handler_filter.inc\";s:5:\"%line\";i:607;}', 3, '', 'http://www.respektneboli.cz/zaci-a-studenti/materialy/nabozenstvi-a-lidska-prava', '', '3.237.2.4', 1632433614) in /www/sites/4/site31264/public_html/includes/database.mysqli.inc on line 134

Warning: Table 'respektnebol.watchdog' doesn't exist query: INSERT INTO watchdog (uid, type, message, variables, severity, link, location, referer, hostname, timestamp) VALUES (0, 'php', '%message in %file on line %line.', 'a:4:{s:6:\"%error\";s:14:\"strict warning\";s:8:\"%message\";s:130:\"Declaration of views_handler_filter::options_submit() should be compatible with views_handler::options_submit($form, &$form_state)\";s:5:\"%file\";s:92:\"/www/sites/4/site31264/public_html/sites/all/modules/views/handlers/views_handler_filter.inc\";s:5:\"%line\";i:607;}', 3, '', 'http://www.respektneboli.cz/zaci-a-studenti/materialy/nabozenstvi-a-lidska-prava', '', '3.237.2.4', 1632433614) in /www/sites/4/site31264/public_html/includes/database.mysqli.inc on line 134

Warning: Table 'respektnebol.watchdog' doesn't exist query: INSERT INTO watchdog (uid, type, message, variables, severity, link, location, referer, hostname, timestamp) VALUES (0, 'php', '%message in %file on line %line.', 'a:4:{s:6:\"%error\";s:14:\"strict warning\";s:8:\"%message\";s:102:\"Declaration of views_plugin_style_default::options() should be compatible with views_object::options()\";s:5:\"%file\";s:97:\"/www/sites/4/site31264/public_html/sites/all/modules/views/plugins/views_plugin_style_default.inc\";s:5:\"%line\";i:24;}', 3, '', 'http://www.respektneboli.cz/zaci-a-studenti/materialy/nabozenstvi-a-lidska-prava', '', '3.237.2.4', 1632433614) in /www/sites/4/site31264/public_html/includes/database.mysqli.inc on line 134

Warning: Table 'respektnebol.watchdog' doesn't exist query: INSERT INTO watchdog (uid, type, message, variables, severity, link, location, referer, hostname, timestamp) VALUES (0, 'php', '%message in %file on line %line.', 'a:4:{s:6:\"%error\";s:14:\"strict warning\";s:8:\"%message\";s:130:\"Declaration of views_plugin_row::options_validate() should be compatible with views_plugin::options_validate(&$form, &$form_state)\";s:5:\"%file\";s:87:\"/www/sites/4/site31264/public_html/sites/all/modules/views/plugins/views_plugin_row.inc\";s:5:\"%line\";i:134;}', 3, '', 'http://www.respektneboli.cz/zaci-a-studenti/materialy/nabozenstvi-a-lidska-prava', '', '3.237.2.4', 1632433614) in /www/sites/4/site31264/public_html/includes/database.mysqli.inc on line 134

Warning: Table 'respektnebol.watchdog' doesn't exist query: INSERT INTO watchdog (uid, type, message, variables, severity, link, location, referer, hostname, timestamp) VALUES (0, 'php', '%message in %file on line %line.', 'a:4:{s:6:\"%error\";s:14:\"strict warning\";s:8:\"%message\";s:126:\"Declaration of views_plugin_row::options_submit() should be compatible with views_plugin::options_submit(&$form, &$form_state)\";s:5:\"%file\";s:87:\"/www/sites/4/site31264/public_html/sites/all/modules/views/plugins/views_plugin_row.inc\";s:5:\"%line\";i:134;}', 3, '', 'http://www.respektneboli.cz/zaci-a-studenti/materialy/nabozenstvi-a-lidska-prava', '', '3.237.2.4', 1632433614) in /www/sites/4/site31264/public_html/includes/database.mysqli.inc on line 134

Warning: Table 'respektnebol.watchdog' doesn't exist query: INSERT INTO watchdog (uid, type, message, variables, severity, link, location, referer, hostname, timestamp) VALUES (0, 'php', '%message in %file on line %line.', 'a:4:{s:6:\"%error\";s:14:\"strict warning\";s:8:\"%message\";s:62:\"Non-static method view::load() should not be called statically\";s:5:\"%file\";s:71:\"/www/sites/4/site31264/public_html/sites/all/modules/views/views.module\";s:5:\"%line\";i:906;}', 3, '', 'http://www.respektneboli.cz/zaci-a-studenti/materialy/nabozenstvi-a-lidska-prava', '', '3.237.2.4', 1632433614) in /www/sites/4/site31264/public_html/includes/database.mysqli.inc on line 134
Náboženství a lidská práva | Respekt nebolí

Náboženství a lidská práva

Lidská práva a náboženství, dva odvěcí kamarádi i nepřátelé. Pro pochopení vztahu náboženství a lidských práv, tedy přesněji vztahu lidských práv a svobody vyznání, hodí se na úvod vymezit vztah mezi náboženstvím a platným právem jako takovým. Jak právo, tak náboženství představují normativní systémy, tedy souhrny pravidel chování, které je třeba dodržovat. V právním státě a především v demokratické společnosti jsou pravidla určována platnými zákony přijatými legislativní cestou a prostřednictvím zástupců zvolených ve volbách. Oproti tomu nejsou pravidla chování obsažená v náboženském učení právně závazná, i když nelze opomenout jednoznačný vliv náboženství na vývoj celé společnosti jako pramene morálních norem. Dnes je většina států postavena na hodnotově neutrálním základě a neváže se tedy na to či ono výlučné náboženství nebo jiné ideologické učení. Mezi tyto státy patří i Česká republika, součástí jejíž ústavy je  Listina základních práv a svobod (dále jen Listina), která v čl. 2 odst. 1 přímo říká, že „stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“.

Na druhou stranu má však náboženství významný vliv nejen na morální stránku lidí, ale také na tvorbu zákonů a jejich prosazování. Ač si to možná neuvědomujme, moderní právo a jeho hodnoty z většiny dodnes stojí na náboženských hodnotách a vychází z nich (nezabiješ, nepokradeš a desítky jiných pravidel křesťanství, která dodnes přetrvávají ve státech s křesťanskou tradicí a podobně). V této kapitole se však nebudeme zabývat vlivem náboženství na platnou legislativu, ale především svobodou náboženského vyznání a jeho projevu jako jednou z nejdůležitějších svobod každého jedince a tím, jak právo tyto hodnoty chrání.

Svoboda vyznání

Jako je tedy neodmyslitelně spjato náboženství a právo samotné, jsou rovněž úzce spojeny náboženství a sféra základních lidských práv. Svoboda náboženského vyznání (přesněji svoboda přesvědčení) patří mezi nejvýznamnější, nejstarší a nejchoulostivější základní lidská práva a svobody. Svobodně si zvolit svou víru, zaujmout s ní související morální přesvědčení a pomocí něj si určit životní hodnoty, to je právo, jež pro mnohé z nás znamená to nejcennější. Naopak zásah, který by měl násilně ovlivňovat, či dokonce měnit vnitřní náboženské či jiné přesvědčení, je s to v psychice věřícího člověka napáchat často i více škody než omezení osobní svobody nebo zabavení majetku.

Nikdo nesmí být za žádných okolností nucen, aby vyznával určitou víru či ideologii, aby svou víru změnil nebo aby se své víry vzdal. Naopak nesmí být nikomu jakkoliv v těchto úkonech bráněno, neboť možnost zaujímat a měnit svou víru je ponechána pouze na svobodné vůli každého člověka. Svoboda vyznání, jakožto svoboda reprezentující nejniternější stránku lidské osobnosti, díky komplikovanosti duševní stránky člověka neexistuje samostatně, nýbrž je velmi úzce propojena se svobodou myšlení a svobodou svědomí. Tvoří s nimi trojlístek reprezentující duchovní a duševní autonomii každého jedince a zároveň trojlístek vlastností, jež na sobě navzájem závisí a jež se navzájem výrazně doplňují. Podstata těchto svobod vychází ze samotné podstaty lidské důstojnosti, a to zvláště ve věcech morálních, etických a náboženských. Z tohoto vyplývá, že trojlístek svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání má tzv. přirozenoprávní povahu, tedy vychází z lidské přirozenosti, a až následně je zakotven do právních textů. Výše zmíněný fakt, že stát zaujímá hodnotově neutrální postavení, pak ani v nejmenším neznamená, že nechává ochranu svobody vyznání na nás samotných. V případě svobody vyznání, ostatně jako v případě kteréhokoliv jiného základního lidského práva či svobody, má stát povinnost zajistit každému, aby mohl toto právo nerušeně vykonávat, a tento výkon chránit.

Náboženské vyznání však není jediná hodnota, která se pod svobodu vyznání řadí. Je potřeba si uvědomit, že svoboda vyznání (neboli přesněji svoboda přesvědčení), tak jak je v dnešní době koncipována, se nevztahuje pouze na náboženství. Touto svobodou je chráněn jakýkoliv světonázor, který jedinec zastává a ve který věří, i kdyby se jednalo o filosofické či podobné přesvědčení, a rovněž, včetně negativních postojů, i jakákoliv ideologie, jakou je např. ateismus.

Svoboda vyznání je nedílnou součástí všech významných mezinárodních právních dokumentů chránících základní lidská práva a svobody, a to už od počátků jejich vytváření, tedy od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen Deklarace) Valným shromážděním OSN roku 1948. Postavení svobody vyznání v těchto dokumentech je velmi významné a „prestižní“. Ve stále se rozrůstajícím komplexu lidských práv a svobod se řadí mezi skupinu práv skutečně základních, tedy tvořících tvrdé jádro, spolu například s právem na život, osobní svobodu či ochranu soukromí.

Deklarace v čl. 18 praví: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“ Jak je patrné již z textu Deklarace, svoboda vyznání se dělí na dvě části, a sice část vnitřní, která zahrnuje samotné duševní přesvědčení, a část vnější, jež zahrnuje vnější projevy této svobody, například nošení tradičního oděvu či provádění rituální obřadů. Právo na vnitřní přesvědčení je tzv. absolutním právem, tedy právem, do kterého nesmí být ze strany státu nijak zasahováno a které nesmí být nijak omezeno, a to jak přímo, tak i nepřímo.  Fakt, že se jedná o právo absolutní, potvrdil u nás i Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 18/98, který se týká otázky práva na odepření výkonu základní vojenské služby, přesněji otázky lhůty, ve které lze toto právo realizovat. Oproti tomu právo na vnější projevy vyznání může být ze strany státu omezováno, ale pouze na základě zákona a za splnění přísných podmínek. K tomu se ale dostaneme později.

Jak to bylo před rokem 1989?

Ač se v případě Deklarace jedná pouze o nezávazný dokument, má pro ochranu lidských práv zásadní význam, neboť určila směr, kterým se vydávají právní dokumenty časově na ni navazující. V dnešní době je svoboda vyznání upravena ve všech relevantních mezinárodních lidsko-právních dokumentech a v drtivé většině ústav států napříč celým světem.  Česká republika a její Listina, rozhodně patří mezi země, které svobodu vyznání garantují. Nebylo tomu tak ale vždy. V letech 1948 až 1989 byla většina dnes samozřejmých lidských práv a svobod zametena do ústraní a svoboda náboženského vyznání nebyla výjimkou. Zprvu byla svoboda vyznání ukotvena pouze formálně a vzápětí negována dalšími zákony, později nebyla v ústavě uvedena vůbec. Církve a náboženské společnosti byly pronásledovány, jejich členové všemožně perzekvováni a nezřídka končili ve vězeních, pracovních táborech, později dokonce v psychiatrických léčebnách, a to vše jen díky svému vnitřnímu náboženskému přesvědčení. Po listopadu 1989 došlo sice k obratu o sto osmdesát stupňů, nicméně zkušenost s represivním uplatňováním práva vůči církvím, náboženským společnostem a jejich členům je i nyní stále ještě živá a skýtá poučení do budoucna.

Svoboda vyznání ve světě

Ustanovení, která se svobodě vyznání věnují, jsou v zásadě obsahově i rozsahově stejná. Nám nejbližším právním dokumentem, který ukotvuje svobodu vyznání, je již zmíněná Listina, jež v čl. 15 odst. 1 praví: „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“ Na území Evropy existují dva významné mezinárodní lidsko-právní dokumenty. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 9 odst. 1) vydaná Radou Evropy a Listina základních práv EU (čl. 10 odst. 1), jež náleží Evropské unii. V obou těchto dokumentech shodně stojí: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním úkonů a zachováváním obřadů.“ Vzhledem k tomu, že již zmíněná Deklarace je dokumentem nezávazným, vydala v roce 1966 svůj lidskoprávní „katalog“ i OSN, a sice Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který je závazný pro všechny její členské státy. Také zde je ukotvena nejen svoboda vyznání, ale celá „trojjediná“ svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání.

Výhrada svědomí

Význam ostatních dvou svobod, které spolu se svobodou vyznání tvoří onen výše zmíněný trojlístek, tedy svobody myšlení a svědomí, vyvěrá na povrch v případě tzv. výhrady svědomí. Pod pojmem svědomí se skrývá jakýsi metr poměřující lidské jednání například s náboženskými, ale jak bylo už řečeno, i obecnějšími etickými a morálními pravidly a hodnotami. Toto měření probíhá vždy v určité momentální situaci, a je tedy přísně individuální s ohledem  na aktuální okolnosti, a nelze jej proto zobecňovat. Svědomí, které je formováno námi zaujatým náboženským vyznáním či jiným přesvědčením, funguje tedy jako jakýsi „morální kompas“, jenž udává směr pochodů, majících za cíl naše rozhodování, i přímo „vykřičník“, který nám pomáhá včas si uvědomit správnost nebo nesprávnost daného chování ve vztahu k námi uctívaným hodnotám. Do takto vytvořeného hodnotového rámce logicky ne vždy zapadají povinnosti a příkazy přicházející zvenčí, ba dokonce se s ním mohou dostávat do příkrého rozporu. V této chvíli hovoříme právě o tzv. výhradě svědomí, tedy o možnosti přednosti pro jednání v souladu se svědomím, i za cenu odepření stanovené povinnosti, byť by byla dána zákonem. Vzhledem k významu, který má svědomí pro integritu každého jedince, tak existuje možnost chovat se za určitých podmínek protizákonně, pokud by chování podle zákona bylo v rozporu se svědomím daného jedince. I toto odepření však lze praktikovat pouze do té míry, pokud nezasahuje do práv jiných osob v okolí, či je dokonce neohrožuje (rozhodně by státem nebyla tolerována např. výhrada vůči dopravním semaforům, i kdyby skutečně vycházela z pravého přesvědčení jedince). I v případě výhrady svědomí tak platí staré známé pravidlo, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Výhrada proti vojenské službě

Světově nejznámějším příkladem v drtivé většině nábožensky motivované výhrady svědomí je výhrada vůči vojenské službě. Dnes již mezinárodní, a v našem případě i vnitrostátní, právo povoluje odepření povinnosti sloužit v armádě, pokud je tato služba v rozporu se svědomím jedince. Praví tak naše Listina v čl. 15. odst. 3: „Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním.“ Podobně se přidává i Listina základních práv EU v čl. 10 odst. 2: „Právo odmítnout vykonávat vojenskou službu z důvodu svědomí se uznává v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.“ Právo na odepření povinnosti vojenské služby dále implicitně vyplývá i z ostatních výše zmíněných lidsko-právních dokumentů.

Právo odepřít povinnost vojenské služby se vyvinulo postupně během 20. století jako reakce na odpor k službě v armádě, který začali zaujímat především křesťané,  jejichž postoj vycházel z mírumilovných postojů plynoucích z přikázání „Nezabiješ.“ a dalších pasáží Bible.  Objevilo se a dodnes se objevuje ve světě také množství odpíračů vyznání muslimského, či přívrženců východních filosofií, což však není případ ČR. Původně byly všechny státy nekompromisní a tyto „odpírače“ trestaly vězením za nenastoupení vojenské služby, některé dokonce opakovaně. Postupem času došlo ke změně názoru a státy a rovněž i mezinárodní společenství uznaly, že v případě rozporu se svědomím nemusí dotyčný jedinec službu v armádě nastoupit.  Místo ní byla pro tyto odpírače zřízena náhradní civilní služba, odbývaná nejčastěji v nemocnicích či jiných veřejně prospěšných zařízeních. Byly zde však i případy osob, v podstatě výhradně svědků Jehovových, jež odmítaly participovat i na službě civilní, neboť ji považovaly, byť nepřímo, za válečné řemeslo podporující. Dnes již tento problém není aktuální a všechny významné církve a náboženské společnosti náhradní civilní službu povolují. V současné době po zrušení povinné základní vojenské služby a v čase, kdy přinejmenším České republice bezprostředně nehrozí žádný válečný konflikt, již není otázka výhrady vůči vojenské službě úplně na pořadu dne.

Výhrada proti očkování

Nejaktuálnějším typem výhrady, který momentálně podléhá diskusi, je výhrada svědomí vůči povinnému očkování, která se relativně nedávno dostala i před tuzemský Ústavní soud. Zákonodárná moc, výkonná moc a ostatně i většina společnosti vnímá očkování jako prospěšný prvek primárně chránící většinou děti před nákazou často smrtelnými chorobami,  a tak se na první pohled zdá možnost zaujmout k očkování negativní stanovisko nesmyslná, ve srovnání třeba s výše zmíněnou vojenskou službou. Realizace svobody myšlení však dovede člověka nezřídka k postojům, které mohou jiní lidé považovat za nezvyklé až absurdní, aniž by nutně musely představovat čiré zlo. Důvod odepření povinného očkování je zpravidla dvojí, a to jednak nábožensky motivovaný,  a dále pak pramení ze světského přesvědčení založeného např. na životním postoji blízkému přírodě, či na teoriích o faktické škodlivosti povinného očkování.

Mimo samotnou rovinu náboženského či jiného vnitřního přesvědčení dotýká se problematika očkování také práva na svobodné rozhodování o svém zdravotním stavu nebo zdravotním stavu svých nezletilých potomků a o zásazích do něj, které lze prolomit pouze v případech přímého ohrožení života, viz níže. Dalším argumentem odpíračů očkování uplatňovaným v samotných soudních sporech je pak nepotřebnost očkování proti některým chorobám, jejichž výskyt je v poslední době  minimální až nulový. Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry je tento stav způsoben právě faktem, že díky plošnému očkování není pro ony nemoci v moderní společnosti prostor, a tak fungují zde odpírači jako „černí pasažéři“ nezasažení onemocněními díky proočkování většiny populace. Tak či onak právo hovoří jasně, a neexistuje-li zde prokazatelné riziko ohrožení života a zdraví nezletilého neočkovaného jedince či kterýchkoliv jiných osob, nemělo by, i přes výše uvedený většinový postoj společnosti, nic bránit uznání výhrady svědomí vůči příkazu ze strany státu, pokud byla tato výhrada shledána v individuálním případě skutečnou a upřímnou.

Ústavní soud nakonec, po dlouhých 4 letech od podání ústavní stížnosti, vydal dne 8. 2. 2011 nález sp. zn. ÚS III 449/06, v němž dospěl k názoru, že v případě existence okolností, které zásadním způsobem zasahují do svědomí, a tedy autonomie jedince, nesmí orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat, tedy uznal možnost odepřít povinnost očkování na základě výhrady svědomí. Na druhou stranu i toto odepření očkování není možno učinit v případě, že se jedná o odepření ohrožující veřejné zdraví, tedy například nelze z důvodu svědomí odpírat očkování proti akutní infekční epidemii.

Výhrada proti krevní transfuzi

Rozhodně zajímavým a dosti citlivým případem výhrady také ze sféry pacientů je výhrada svědků Jehovových vůči přijetí krevní transfuze. Pokud se jedná o dospělé lidi, není na odmítnutí nic špatného, neboť svéprávný člověk má právo o svém zdraví rozhodovat sám, jak uzná za vhodné, snad vyjma případů, kdy se vyskytuje v přímém ohrožení života a není schopen udělit souhlas či nesouhlas (zde existuje možnost poskytnout péči i bez souhlasu pacienta). Problém však nastává, když se jedná o život malého dítěte, za nějž v těchto případech rozhodují jeho rodiče. V této situaci Ústavní soud (nález ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. III ÚS 459/03) dospěl k závěru, že pokud existuje přímé ohrožení života dítěte, nepředstavuje provedení zákroku i přes jejich nesouhlas zásah do práva na informovaný souhlas s poskytnutím lékařské pomoci, rodičovských práv ani neúměrné prolomení výhrady svědomí. Ústavní soud tak nadřadil otázku zdravotního stavu či respektive života dítěte nad otázku náboženského přesvědčení jeho rodičů, byť je nutno podotknout, že se jednalo o dítě, jehož nízký věk neumožňoval relevantní samostatné rozhodování v této věci, a nelze vyloučit, že u starších nezletilých osob by se rozhodnutí mohlo ubírat jiným směrem.

Výhrada lékařského personálu

Mimo tyto dvě zmíněné a současně nejvýznamnější výhrady existují dále relativně frekventované výhrady svědomí lékařského personálu, které jsou především náboženského charakteru a realizované například vůči provádění interrupcí, předepisování antikoncepce nebo nakládání s lidskými orgány; výhrada vůči výkonu veřejných funkcí, uznávaná například opět svědky Jehovovými, kteří neuznávají stát jako svrchovanou instituci a jeho úřady (aktuální spíše pro státy jako USA s existencí porotní povinnosti); či velmi zajímavá výhrada proti placení daní, respektive části daně, za podmínky, že ta je určena na uhrazení např. vojenských záležitostí či jiných věcí v rozporu se svědomím jedince (takovéto případy se mimo USA vyskytly v minulosti např. ve Švédsku). Existují samozřejmě i jiné popsané případy výhrady svědomí, a ač dávají dohromady jakýsi seznam, nejedná se v žádném případě o uzavřenou skupinu a není vyloučeno, že se do rozporu zrovna s vaším svědomím dostane jakákoliv jiná povinnost, jež doposud nikomu problémy nečinila.

Bohužel žádný typ výhrady obsažený v tomto výčtu není nijak ukotven v tuzemském právním řádu, až na ústavně garantovanou výhradu vůči vojenské službě. Pokud tak nastane situace, že se nějaká státem diktovaná povinnost dostane do rozporu s vaším svědomím, nezbývá vám jiná možnost než domoci se svého práva na výhradu svědomí soudní cestou vedoucí pravděpodobně až k ústavnímu soudu, jako tomu bylo i ve výše nastíněném případu výhrady vůči očkování. Koneckonců ústava (a s ní i Listina) a její principy jsou nadřízeny obyčejným zákonům a právo na svobodu svědomí by mělo převážit nad povinnostmi, které jsou s ním v rozporu, i bez výslovného zákonného podložení, tedy soud by vám měl za výše uvedených podmínek s velkou pravděpodobností dát za pravdu. Na druhou stranu vždy existuje možnost, že vývoj situace ve společnosti donutí zákonodárce, aby v reakci na něj posunul dále i platné právo, a třeba se někdy dočkáme paragrafů či celých zákonů, které budou explicitně upravovat i jiné případné výhrady, což by rozhodně přispělo k vyšší právní jistotě (o něco podobného se v minulosti neúspěšně pokoušeli např. na Slovensku).

Toť ve zkratce vše k vnitřní části svobody vyznání a přejděme ke svobodě vnějšího projevu vnitřně zaujatého přesvědčení. Projev náboženského vyznání je rovněž jedním z nejzákladnějších práv každého člověka. V historii lidstva svoboda jeho projevu vždy patřila mezi nejvýznamnější a zároveň bohužel nejproblematičtější otázku, kterou často doprovázely tvrdé represe a konflikty. Otázkou, kterou se v tomto textu budeme především zabývat, je velmi aktuální omezování svobody náboženského projevu.

Vnitřní a vnější projevy vyznání

Listina upravuje projev náboženství v čl. 16 odst. 1, kde je mimo jiné uvedeno, že každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu a že výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Co by bylo náboženské přesvědčení bez možnosti projevit své náboženství na venek. Vždyť už pod samotným pojmem náboženství se nám primárně vybaví náboženský oděv, bohoslužba či jiný z vnějších projevů tohoto niterného přesvědčení. Nehledě na to, že konání náboženských rituálů, nošení předepsaných symbolů apod. je často nejvýznamnějším prostředkem jak naplnit svou vnitřní víru a uctít tím boha či jinou sílu, k níž tato víra směřuje.

Právo na výkon projevů náboženství nebo víry navazuje na zmiňované vnitřní přesvědčení. Jde o takřka neoddělitelné aspekty práva na náboženský projev. Povinností státu není pouze nezasahovat do tohoto projevu, ale také chránit výkon tohoto práva před zásahy třetích osob.  Toto právo je zaručeno každému, tedy všem lidským bytostem, stejně tak církvím a náboženským společnostem a také nezletilým dětem s ohledem na jejich rozumovou vyspělost.

Druhů náboženského projevu může být celá řada. Například Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře, vydaná pod hlavičkou OSN roku 1981, uvádí v čl. 6 svobodný výkon kultu a shromažďování v souvislosti s náboženstvím nebo vírou a právo zřizovat a udržovat místa pro tyto účely, svobodu vytvářet a udržovat vhodné charitativní nebo humanitní instituce, svobodu psát, tisknout, vyučovat náboženství nebo víru na místech vhodných pro tyto účely, svobodu žádat a přijímat dobrovolné finanční a jiné příspěvky od jednotlivců a institucí a mnohá další.

Omezení náboženského projevu

Náboženský projev je však možné za určitých okolností také omezit. Na rozdíl od vnitřní svobody vyznání, se nejedná o právo absolutní a lze do něj zasahovat. Listina připouští omezení svobody náboženského projevu v dalších odstavcích čl. 16, kde říká, že výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých, podobně jako Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v článku 9 odst. 2 uvádí, že „svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“.

Možnost omezit náboženský projev není zakotvena pouze ve výše zmíněných právních dokumentech, ale vyplývá také z názorů soudů vnitrostátních i mezinárodních. Český Ústavní soud ve své judikatuře (rozhodovací praxi) uvádí, že k omezení základních práv musí být splněny tři základní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovat k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické společnosti, a odkazuje se přitom na Evropský soud pro lidská práva, který má s touto problematikou bohatší zkušenosti. Navíc Listina ve svém čl. 4, který stanovuje podmínky omezení základních lidských práv a svobod, praví, že při jakémkoliv omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, tedy nelze svobodu projevu náboženství úplně zrušit nebo omezit na úplné bezvýznamné minimum.

Dogru proti Francii

Omezení svobody projevu náboženství je vždy velmi problematické. Není překvapením, že nejvíce sporných případů pochází právě z Evropy, která je jednak nábožensky nejrozmanitějším kontinentem, a navíc kontinentem s nejefektivnějším systémem ochrany základních lidských práv a svobod, jemuž vévodí národní ústavní soudy a Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Mezi známé případy legálního omezení náboženské svobody patří například poměrně kontroverzní rozhodnutí ESLP ve věci Dogru proti Francii. Jednalo se o případ muslimské žákyně, která nebyla ochotná sundávat muslimský šátek na hodinách tělocviku a z tohoto důvodu byla nakonec i vyloučena ze studia (avšak mohla dále pokračovat korespondenčně). ESLP se přiklonil k argumentaci vyučujících, kteří v nošení šátku při sportu spatřovali bezpečnostní riziko, a uznal, že se v tomto případě jednalo o povolené omezení svobody projevu náboženského vyznání. Pro upřesnění, jednalo se o riziko úrazu, který si dle názoru vyučujících mohla sama dívka pomocí šátku způsobit. Zda je toto dostatečné odůvodnění pro zákaz nošení náboženského oděvu, ponecháváme na čtenáři.

Leyla Sahín proti Turecku

Pro případy sporů, v nichž hlavní úlohu sehrává nošení pokrývky hlavy coby externího projevu náboženství, nemusíme chodit jen do zemí s křesťanskou tradicí. Jedním z nejznámějších je případ Leyla Sahín proti Turecku, případ turecké studentky medicíny na univerzitě v Istanbulu. Po čtyřech letech studia, v roce 1998 vedení univerzity vydalo oběžník zakazující nošení pokrývek hlavy a vousů u všech studentů, kteří v případě nedodržení této podmínky nesměli být vpuštěni na přednášky, semináře či cvičení. Leyla Sahín, dívka z velmi konzervativní muslimské rodiny, pociťovala tento krok za nepřiměřený zásah do své svobody vyznání a bránila se proti dotyčnému oběžníku, v jehož důsledku se nemohla účastnit výuky, právní cestou. Případ se dostal až před ESLP, který neshledal, že by byla nějakým způsobem porušena základní lidská práva Leyly Sahín, tedy, že v tomto případě se rovněž jednalo o povolenou regulaci vnějších projevů náboženského vyznání. ESLP tak rozhodl i přesto, že způsob, jakým bylo nošení šátků a vousů zakázáno, jasně ukazoval, že tentokrát je namířen čistě proti projevům náboženství, a není výsledkem bezpečnostních opatření. Potvrdil tak relativně konzervativní postoj k možnosti omezení práva na svobodný projev náboženského vyznání.

Lautsi proti Itálii

Opačný pohled na svobodu vyznání zvolil ESLP v případu Lautsi proti Itálii. Paní Lautsi je matkou dvou synů, kteří navštěvovali státní školu v Itálii. V této škole byly ve třídách zavěšeny křesťanské kříže. Rodiče žáků v tom spatřovali porušení principu sekularismu a proti tomuto stavu se bránili soudní cestou. Případ se nakonec dostal až k ESLP, který v listopadu 2009 rozhodnul tak, že dotyčné kříže mají být odstraněny. Proti tomuto rozhodnutí se v Itálii vzedmula velká vlna odporu a silný politický tlak. Nakonec se spor dostal až před tzv. Velký senát ESLP a ten se k případu postavil zcela opačně. Podle jeho nového rozhodnutí jsou kříže ve školách v pořádku a neporušují práva na vzdělání nebo náboženskou svobodu. O tom, zda je tento rychlý názorový obrat ESLP možné přisoudit politickému tlaku, nebo se pouze jedná o nové posouzení stejného případu, lze pouze spekulovat. ESLP zde argumentoval tím, že křesťanský kříž je tzv. pasivní symbol, který není s to ovlivnit lidi, na rozdíl od vyučování nebo bohoslužeb. Pro zajímavost, mimo jiné bylo argumentováno i tím, že katolické náboženství a jeho symboly jsou historicky silně spjaty s italským státem. Téma náboženských symbolů v prostorách státních institucí je v Evropě dodnes velmi aktuální, například v sousedním Polsku, kde rovněž panuje diskuse o jejich odstranění, i přes silnou historickou tradici.

Dahlab proti Švýcarsku

Jiné stanovisko však soud zaujal ve věci paní Dahlab proti Švýcarsku. Paní Dahlab je švýcarskou občankou, která konvertovala k islámu. V souladu s náboženskými pravidly Koránu začala na veřejnosti nosit muslimský šátek. Paní Dahlab v té době pracovala jako učitelka na základní škole a Generální ředitelství pro základní vzdělávání jí nakonec zakázalo tento šátek nosit. Poté, co případ prošel vnitrostátními soudy, se kauza dostala až před ESLP. Ten však zcela oproti konečnému rozhodnutí ve věci Lautsi (viz výše) konstatoval, že nošení muslimského šátku není v pořádku. V tomto případě se má údajně jednat o symbol, který může ovlivnit žáky, na rozdíl od křesťanského kříže ve třídě. Otázka náboženské svobody je tedy v praxi poměrně problematická i v tzv. vyspělých zemích, což je možné vidět i na těchto velmi rozporuplných přístupech soudů.

Závěrem je třeba podotknout, že omezení projevu náboženské svobody je nezbytný nástroj pro to, aby náboženský projev nemohl zastírat např. protiprávní jednání.  Platné normy nesmí být porušovány s ohledem na rozličné náboženské obyčeje. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze výhrada svědomí, ovšem jen za zmíněných podmínek neohrožování okolí. Na druhou stranu je náboženská svoboda jednou z nejdůležitějších svobod demokratické společnosti a zásah do ní nesmí být za žádných okolností zneužíván pro diskriminování odlišných světonázorů. Proto je důležité, aby jakékoliv omezení bylo možné pouze na základě jasně stanovených a předem známých podmínek, a především musí být řádně odůvodněno. Najít zde rovnovážný bod, ve kterém by nestrádala ani jedna strana, je velmi složité a dokresluje to fakt, jak citlivá a komplikovaná je svoboda vyznání a jeho vnějších projevů a jak složité otázky i v dnešním moderním světě přináší.

 

Autor textu: Petr Hanslian a Ivo Keisler, Liga lidských práv

  • Poslat
  • Tisk

Komentáře

Poslat nový komentář

CAPTCHA
Tato otázka je pro ověření, zda jste opravdový návštěvník a ne automatizovaný spamový robot.
Obrázkové CAPTCHA
Vložte znaky zobrazené na obrázku.